Deset let jsem pracovala s postiženými dětmi….Asi mám pro tuto práci nějaké vrozené dispozice, moje maminka učila ve Zvláštní škole celý svůj pracovní život a svou práci milovala, moje sestra je učitelka, moje babička i  můj děda byli učitelé…

Ale přesto jsem se školství dlouho vyhýbala. Pracovala jsem jako sekretářka na příjmu v nemocnici a ráda jsem si z mámy a sestry dělala legraci – no jooo, učitelky…Až jednoho krásného dne se stalo nevyhnutelné a já jsem s napjetím a trémou očekávala ve třídě Speciální školy své první žáky. Měla jsem sice už zkušenosti v osobním kontaktu s lidmi, ale s lidmi dospělými a „normálními“, i když u některých pacientů, kteří věděli, že jsou těžce nemocní, také nebyla komunikace právě snadná. Ale děti, k tomu děti postižené více vadami –  tento pojem znamená, že postižení u každého z nich je kombinací poruch psychických i fyzických – různě staré, s různým stupněm postižení, to znamená s různým stupněm inteligence… Dušička se ve mně svírala a skutečně jsem předem netušila, jak budu reagovat.

A pak jsem slyšela z chodby rázné hlasité ťukání, jak se někdo s francouzskou holí rychle přibližoval ke dveřím třídy. Nikdy, nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se dveře otevřely, tedy spíš rozrazily, do třídy se vřítil velký chlapec s rozesmátým obličejem a veselým a zvučným hlasem mi bezprostředně oznámil: „ Já jsem tak šťastnej !!! Jste taky tak spokojená? “ Takhle skutečně proběhl můj první kontakt s „postiženými“. Rychle jsem zamáčkla slzu dojetí  a usmála se na Vítka, který byl bez sebe radostí, že začala škola: „ Doufám, že aspoň ve škole budu vždycky tak spokojená jako ty“.

Vítek byl dítě Štěstěny

Miloval život, miloval svou rodinu, miloval lidi a miloval školu. Miloval všechny akce, které škola pořádala – plavání, výlety, soutěže, školy v přírodě, dětské letní tábory, zahradní slavnosti, rozlučky s absolventy. Vůbec nevadilo, že mu jeho porucha nedovolila, aby se někdy dokázal naučit číst, že se donekonečna – a vždy s novou chutí – pokoušel napsat tiskacími písmeny alespoň své křestní jméno.

Vítek se ve škole učil jiné věci – komunikoval se spolužáky, s učiteli, vždycky měl pro všechny úsměv a vlídné slovo, dokázal nádherným způsobem motivovat a utěšovat ostatní. Byl vždycky usměvavý a spokojený a svou dobrou náladu předával dál. Vítek sám byl vlastně učitel, můj tedy určitě. Dávno jsem mu odpustila, že mi den co den několikrát „šlápl“ na nohu  svou francouzskou holí, když radostně pospíchal vstříc novým zážitkům, když spěchal někoho pozdravit, popřát mu dobrý den, s opravdovým  zájmem se zeptat, jak se má, a na oplátku oznámit, že on se má výborně…

I my bychom se měli od postižených učit

I ostatní děti ze Speciální školy mě naučily hodně věcí. Obdivovala jsem jejich trpělivost ve vyučovacích hodinách, kdy se nevzdávaly a stokrát opakovaly stejné úkony, než se konečně dostavil úspěch. Jejich statečnost, se kterou přijímaly nutné operační zákroky a následné rehabilitace. Jejich toleranci ke zdravým lidem, kteří na ně často hleděli s neskrývaným odstupem. Jejich schopnost soucitu s ostatními spolužáky, jejich potřebu pomáhat těm, kteří na tom byli ještě hůř než ony samy. Jejich snahu být co nejvíc soběstační, jejich pokoru v tom, jak přijímaly svůj osud, jejich naději, se kterou si plánovaly budoucnost…

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se naučila i přes tragičnost jejich osudů vidět, že i tyto děti si žijí svůj život, že ony v něm nejsou nešťastné, že mají svůj svět, který vždycky zůstane jiný než ten náš, ale že jejich svět se s naším prolíná. Že naše světy propojuje vzájemný zájem, pochopení, tolerance a v neposlední řadě humor.

I postižené děti totiž humor milují, moc rády se smějí, neustále se snaží vám každý vtípek oplatit, což je někdy, přiznávám, poněkud vysilující, protože  pokud jejich žertík oceníte přespříliš, můžete si být jistí, že ho budou opakovat celé týdny a měsíce a budou stále očekávat, že se budete kácet smíchy .

Z dětí, se kterými mě svedl osud před deseti lety dohromady, jsou dnes dospělí lidé

Ano, většina z nich dožije svůj život s duší dítěte a někteří nikdy nepřekonají svá omezení. Ale rozhodně nelituji, že jsem jim věnovala kus svého života. Vím, že jsem výměnou dostala také hodně já od nich.

Mockrát jsem během doby, kdy jsem ve Speciální škole pracovala, jsem slyšela reakci:„Já tě obdivuju, já bych to dělat nemohl!“ Chci ještě jednou zopakovat, jak jsem vždy odpovídala: „To jsem si já myslela také. Ale nikdo z nás to nemůže vědět, dokud to nezkusí.“ A dovolím si ještě jednu radu na závěr: Nebojme se kontaktu s lidmi, kteří jsou jiní než my. Můžeme být překvapeni, jak oboustranně přínosným se může takový kontakt stát.