Štítek pro ◊ Postižení ◊

13 Srp 2014 Cyklista Jiří Ježek vystoupil na konferenci MotivP
 |  Rubrika: Zajímavosti  | Štítky:  | Zanechte komentář

Člověk musí hrát s kartami, které dostal. I pokud nemáte zrovna tu nejlepší startovní pozici, můžete uspět ve všem, do čeho se pustíte s maximálním úsilím. Že je tomu těžké uvěřit? Inspirujte se příběhy lidí, kteří již něco opravdu velkého dokázali. Mnoho z nich vystoupilo na manažerské konferenci Příběhy růstu a inspirace MotivP.

Jedním z řečníků byl i velmi úspěšný profesionální hendikepovaný cyklista Jiří Ježek, který vystoupil na konferenci s příspěvkem Živote, jedu dál! Za zhlédnutí stojí i následně poskytnutý rozhovor, ve kterém reaguje na dotazy ohledně svého příspěvku a vysvětluje proč je kreativita důležitá pro všechny, nejenom pro lidi na manažerských pozicích, kteří jí mohou využít i jako konkurenční výhodu.

Obrovským úspěchům, kterých dosáhl Jiří Ježek, se může máloco rovnat. Na té nejvyšší úrovni se účastní silničních i dráhových závodů handicapovaných i zdravých sportovců. Vyzkoušel si cyklokros i další cyklistické discipliny. S řečněním na konferencích a kontaktem s publikem má už své zkušenosti. Návod na úspěch se tento šestinásobný paralympijský vítěz a mistr světa snaží předávat všem mladým lidem, nejenom sportovcům.

Pokud si chcete poslechnout názory nejúspěšnějšího cyklisty paralympijské historie, pusťte si rozhovor s Jiřím Ježkem.

Na konferenci Příběhy růstu a inspirace vystoupilo mnoho osobností, lidí úspěšných v nejrůznějších oborech a disciplínách. V dnešní době je na lidi v aktivním věku vyvíjen velký tlak. Je dobré si uvědomit, že růst můžeme nejrůznějšími způsoby. Jakými, to se právě dozvěděli účastníci konference Příběhy růstu a inspirace. Neexistuje jednoduchá rada jak být úspěšný a neztratit sama sebe. Hlavními tématy konference bylo: Jak tedy růst, když jsme na hranici svých možností? Jak si objevovat nové příležitosti? A v neposlední řadě, jak rozvíjet organizaci přes lidi?

20 Dub 2012 Bezbariérový přístup do domu

imobilitaNeštěstí nechodí po horách ale po lidech. Aby byl váš život pokud možno co nejklidnější i v případě, že se stanete obětí nějaké nehody, měli byste mít na paměti několik nezbytností. Je jasné, že při výběru bytu nebo stavbě nebudete myslet na fakt, že se kdykoliv jakémukoliv členovi rodiny může stát nějaký úraz. V televizním vysílání slyšíme dnes a denně o velmi vážných automobilových nehodách.

Zmínit musíme samozřejmě také stáří, kdy pro nás bude poněkud problémem zdolávat jakékoliv schody. Ne vždy jsou výtahy panelových bytových domů uzpůsobeny k převážení invalidního vozíku. Právě to nás v redakci vedlo k zamyšlení nad problémem invalidity ať už dočasné nebo trvalé.

Je jasné, že v případě invalidity či různých trvalých následků budete potřebovat pomůcky pro invalidy a další kompenzační pomůcky. Takové pomůcky alespoň trochu ulehčí už tak těžký život a pomohou postiženému člověku být alespoň v rámci možností samostatný.

Každý chce být mobilní

schodistova sedackaVzpomeňte si, jak jste byli omezeni například v případě zlomené nebo třeba jen vyvrknuté nohy. Všechny vzdálenosti se zdály být delší a všechny rutinní úkoly velmi namáhavé. Dojít třeba jen na nákup s berlemi bylo problémem. Pojízdný vozík ani košík do ruky nepřichází v úvahu, a když si zboží ponesete na zádech, vybízíte tím ochranku ke kontrole. A teď si představte, že jsou nefunkční obě vaše nohy.

Postižení lidé, kteří jsou invalidní vlivem úrazu, si údajně poměrně rychle zvyknou na pohyb na vozíku. Už tak ale mají na své každodenní cestě mnoho překážek. Ne všechny chodníky mají sjezdy, ne vždy zaparkují na parkovacím místě pro invalidy, protože je obsazeno zdravým člověkem, který strašně spěchá, než aby ušel několik kroků navíc.

Invalidní člověk musí v prvé řadě přemýšlet nad změnou vlastního obytného prostoru tak, aby se stal bezbariérovým. Problém je zejména u bytových domů, které mají příliš úzké osobní výtahy nebo je dokonce nemají vůbec. V tom případě je doslova nutností exteriérový výtah na schodiště. Exteriérové výtahy, chcete-li schodišťové sedačky, pomáhají zdolat obtížné převýšení.

Dodavatel židlových schodišťových sedaček

sannahVelmi nás zaujala společnost Stannah, která není na našem trhu žádným nováčkem a dodává klasické schodišťové sedačky, a samozřejmě i sedačky pro točitá schodiště. Jejich profesionální zaměstnanci jsou vždy ochotni vám poradit, jaká sedačka se hodí právě pro vás nebo pro někoho blízkého. Zejména důchodci si totiž jen těžko připouští, že schody už jsou pro ně nepřekonatelnou překážkou a v mnohých případech raději nebudou vycházet z bytu. Je to zcela zbytečné, informujte se i vy na exteriérový výtah a zařaďte se do skupiny spokojených zákazníků společnosti Sannah.

29 Kvě 2011 Práce s postiženými dětmi…
 |  Rubrika: Děti, Vztahy  | Štítky:  | Zanechte komentář

Deset let jsem pracovala s postiženými dětmi….Asi mám pro tuto práci nějaké vrozené dispozice, moje maminka učila ve Zvláštní škole celý svůj pracovní život a svou práci milovala, moje sestra je učitelka, moje babička i  můj děda byli učitelé…

Ale přesto jsem se školství dlouho vyhýbala. Pracovala jsem jako sekretářka na příjmu v nemocnici a ráda jsem si z mámy a sestry dělala legraci – no jooo, učitelky…Až jednoho krásného dne se stalo nevyhnutelné a já jsem s napjetím a trémou očekávala ve třídě Speciální školy své první žáky. Měla jsem sice už zkušenosti v osobním kontaktu s lidmi, ale s lidmi dospělými a „normálními“, i když u některých pacientů, kteří věděli, že jsou těžce nemocní, také nebyla komunikace právě snadná. Ale děti, k tomu děti postižené více vadami –  tento pojem znamená, že postižení u každého z nich je kombinací poruch psychických i fyzických – různě staré, s různým stupněm postižení, to znamená s různým stupněm inteligence… Dušička se ve mně svírala a skutečně jsem předem netušila, jak budu reagovat.

A pak jsem slyšela z chodby rázné hlasité ťukání, jak se někdo s francouzskou holí rychle přibližoval ke dveřím třídy. Nikdy, nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se dveře otevřely, tedy spíš rozrazily, do třídy se vřítil velký chlapec s rozesmátým obličejem a veselým a zvučným hlasem mi bezprostředně oznámil: „ Já jsem tak šťastnej !!! Jste taky tak spokojená? “ Takhle skutečně proběhl můj první kontakt s „postiženými“. Rychle jsem zamáčkla slzu dojetí  a usmála se na Vítka, který byl bez sebe radostí, že začala škola: „ Doufám, že aspoň ve škole budu vždycky tak spokojená jako ty“.

Vítek byl dítě Štěstěny

Miloval život, miloval svou rodinu, miloval lidi a miloval školu. Miloval všechny akce, které škola pořádala – plavání, výlety, soutěže, školy v přírodě, dětské letní tábory, zahradní slavnosti, rozlučky s absolventy. Vůbec nevadilo, že mu jeho porucha nedovolila, aby se někdy dokázal naučit číst, že se donekonečna – a vždy s novou chutí – pokoušel napsat tiskacími písmeny alespoň své křestní jméno.

Vítek se ve škole učil jiné věci – komunikoval se spolužáky, s učiteli, vždycky měl pro všechny úsměv a vlídné slovo, dokázal nádherným způsobem motivovat a utěšovat ostatní. Byl vždycky usměvavý a spokojený a svou dobrou náladu předával dál. Vítek sám byl vlastně učitel, můj tedy určitě. Dávno jsem mu odpustila, že mi den co den několikrát „šlápl“ na nohu  svou francouzskou holí, když radostně pospíchal vstříc novým zážitkům, když spěchal někoho pozdravit, popřát mu dobrý den, s opravdovým  zájmem se zeptat, jak se má, a na oplátku oznámit, že on se má výborně…

I my bychom se měli od postižených učit

I ostatní děti ze Speciální školy mě naučily hodně věcí. Obdivovala jsem jejich trpělivost ve vyučovacích hodinách, kdy se nevzdávaly a stokrát opakovaly stejné úkony, než se konečně dostavil úspěch. Jejich statečnost, se kterou přijímaly nutné operační zákroky a následné rehabilitace. Jejich toleranci ke zdravým lidem, kteří na ně často hleděli s neskrývaným odstupem. Jejich schopnost soucitu s ostatními spolužáky, jejich potřebu pomáhat těm, kteří na tom byli ještě hůř než ony samy. Jejich snahu být co nejvíc soběstační, jejich pokoru v tom, jak přijímaly svůj osud, jejich naději, se kterou si plánovaly budoucnost…

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se naučila i přes tragičnost jejich osudů vidět, že i tyto děti si žijí svůj život, že ony v něm nejsou nešťastné, že mají svůj svět, který vždycky zůstane jiný než ten náš, ale že jejich svět se s naším prolíná. Že naše světy propojuje vzájemný zájem, pochopení, tolerance a v neposlední řadě humor.

I postižené děti totiž humor milují, moc rády se smějí, neustále se snaží vám každý vtípek oplatit, což je někdy, přiznávám, poněkud vysilující, protože  pokud jejich žertík oceníte přespříliš, můžete si být jistí, že ho budou opakovat celé týdny a měsíce a budou stále očekávat, že se budete kácet smíchy ;) .

Z dětí, se kterými mě svedl osud před deseti lety dohromady, jsou dnes dospělí lidé

Ano, většina z nich dožije svůj život s duší dítěte a někteří nikdy nepřekonají svá omezení. Ale rozhodně nelituji, že jsem jim věnovala kus svého života. Vím, že jsem výměnou dostala také hodně já od nich.

Mockrát jsem během doby, kdy jsem ve Speciální škole pracovala, jsem slyšela reakci:„Já tě obdivuju, já bych to dělat nemohl!“ Chci ještě jednou zopakovat, jak jsem vždy odpovídala: „To jsem si já myslela také. Ale nikdo z nás to nemůže vědět, dokud to nezkusí.“ A dovolím si ještě jednu radu na závěr: Nebojme se kontaktu s lidmi, kteří jsou jiní než my. Můžeme být překvapeni, jak oboustranně přínosným se může takový kontakt stát.