Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Jiří Wolker se v této básni ze sbírky Host do domu snaží lidem ukázat krásu jedné naprosto všední věci, jakou je poštovní schránka.
Přirovnává ji zde k modře kvetoucí rostlině, ke které se čmeláci – pošťáci slétávají, aby odnesli pyl – psaníčka na další paseku. Autor také naráží na problematiku ochrany soukromí odhaleného v dopise. Když říká: „ svěřují se jí docela“, má tím na mysli fakt, že ,víceméně, každý gramotný člověk si může obsah korespondence přečíst a dostat se tak například k osobním údajům nebo delikátním problémům.
Jsem toho názoru, že z básně se dá mezi řádky vyčíst básníkův vztah k tomuto obyčejnému předmětu. Autor zde rázně odsuzuje postoj, podle kterého by snad poštovní schránka měla být něčím nepodstatným či dokonce zbytečným. Naopak. Jedná se o úctyhodnou památku dob minulých, kdy se ještě psaní psala perem a ne klávesami, kdy se na odpověď adresáta muselo čekat jako na smilování Boží a kdy odeslání korespondence nebylo otázkou jednoho kliknutí myší, potkanem či krysou.

